The Dream

Jelikož jsme tenhle víkend byli oba nějací přejetí, nikam jsme s Tomem moc nešli. Načež mně v neděli už svrběly paty, páčto člověk nemůže být v bytě zavřený pořád, že. Takže jsme se před kostelem vydali na výlet.

Dominantou a turistickým bodem St Helens je socha "Dream" ("Sen"), která je vidět i z našeho okna. Stojí na takovém pahorku a je to hlava ženy, protáhlá a celá bílá. A velká. 

St Helens bylo hornické město, a uhlí se to dolovalo až do roku 1991, kdy byl zavřen poslední důl. Součástí strategického plánu pro ekonomický růst města byl i plán vybudovat nějaký pomník, něco, co by doly připomínalo a zároveň St Helens zvýraznilo (přeci jen je to malé městečko utlačené mezi Liverpoolem a Manchesterem!).

Tenhle plán se začal realizovat v roce 2006, kdy bylo St Helens vybráno celonárodní TV stanicí Channel 4 jako jedno z měst, která měla účinkovat v projektu "The Big Art Project". V tom se v podstatě jednalo o prozkoumání vlivu, které umění na život lidí má, a to zapojením veřejnosti do procesu tvorby díla (které ale bylo tvořeno profesionály).

Tím profesionálem byl umělec Jaume Plensa, který přišel s nápadem velké sochy hornické lampy. To ale bylo - překvapivě právě bývalými horníky - zamítnuto pro svou přímočarost. Plensa pak představil svůj původní nápad, o kterém si ale myslel, že by nebyl pro svou monumentálnost přijat - Dream. Přesně naopak. 20 metrů vysoká hlava dívky se zavřenýma očima, která je na podstavci s nápisem "Dream Sutton Manor" (to je název té oblasti), se setkala s velkým ohlasem.
Proč dívka se zavřenýma očima? Horníci chtěli, aby to místo bylo kontemplativní, aby se tam lidé mohli zamyslet. Plensa proto přišel s poklidnou sochou snad spící dívky, která sní o světle stejně jako horníci, co šli do dolů.

Neptejte se mě, jak to stavěli, kolik to stálo a jestli to má užitek. Co ale můžu potrvdit je, že ta socha opravdu působí klidným dojmem, i když stojí na takovém vršku a je tak obrovská. Bohužel, tím, že je obklopená parkem, chodí sem spoustu lidí se psy, a těch psích hoven, to jste neviděli.
My jsme si procházku i tak ale užili:).

To vpravo jsem já a ta spící holka!

Perníčky a další "pochutiny"

Tak jsem dnes pekla perníčky! Ale pečte si perníčky bez perníčkového koření! Něco jsem si namíchala, ochutnala, říkala si, jak to bude asi silné koření, a po upečení jsem zjistila, že to skoro není cítit. Navíc Thomas se divil, jaktože peču perníčky bez zázvoru (perníčky = gingerbread, ginger je zázvor). Tady mají totiž perníčky pálivé, obvykle ve tvaru Perníčka, tak jak ho známe ze Shreka. Sehnat vykrajovátka je nadlidský úkol, nakonec jsem sehnala v ASDĚ (takový skoroLídl), ale jsou barevná a plastová a mám těžké podezření že jsou určena pro děti a jejich hrátky s plastelínou:). Každopádně fungujou! I s troubou jsem byla spokojená, nic jsem nepřipálila:).


Ve čtvrtek jsem byla poprvé večer "pařit" v St Helens. No, je to...prostě jiná planeta:). Začali jsme v 9 večer v jednom baru, a skončili ve 3 ráno v jiném. Moc se mi nechtělo, na druhou stranu tu nemám žádné kamarádky, tak jsem byla ráda, když mě holky ze školy pozvaly ven, slavily jsme narozeniny jedné z nich. Tady když se "jde ven", tak to znamená podpatky, minišaty/sukně, vlasy vyfoukané do extrémních rozměrů a žádný kabát, i kdyby mrzlo. V Bangoru, když jsme chodily ven, tak jsme s dalšími mezinárodmi studentkami bývaly jediné, které si kabáty nosily, a pak je akorát hodily do kouta. Tady bych ale byla jediná, něco jako šatny v St Helens nevedou a tak jsem jako všichni ostatní klepala kosu při přebíhání mezi kluby a pak při čekání na taxíka. Aspoň jsem ale měla koženou bundu, většina holek tu prostě má jen ty šatičky bez rukávů a kabelčičku. Jo a kdybyste si myslely, že se tu nosí punčocháče/silonky, to teda ani náhodou!
I když to popisuju dost hororově, je příjemný jednou za čas jít se vyblbnout jen tak s holkama. Řekla bych i pokecat, ale já bych jim v tom hluku asi nerozuměla ani kdyby mluvily česky, natož anglicky!
Záběr z jednoho klubu:

Představujeme Kozla, oceněné České pivo

Takhle tu dámy většinou vypadají, když jdou pařit.

V neděli jsme byli s Tomem na zajímavé procházce, to ale musím dát do dalšího příspěvku, aby se to tu nemačkalo s těma prsaticema vpravo!

Jo a mimochodem, já se ty britské slečny rozhodně nesnažím napodobovat! V průběhu noci většinou vidíte už ne tak elegantní a upravené dámy, jak chodí po ulici bosky a boty si nesou (taky bych v tom nechtěla být celý večer), takže já jsem vždycky ráda za svoje botky polobotky, tenisky a balerínky!:D

Promoce

Tak je to tu. Oficiálně jsem teď BcA. Zuzana Rogers. No, vizitky si tisknout tedy nepoběžím, stejně se tu na tituly moc nehraje (pokud tedy nejste Sir popřípadě Lady;)).
Bylo moc milé navštívit mou rodnou zem (na promoci jsem přijela na 4 dny), potkat přátele a rodinu, odvézt si dvě další trička do Británie, zajít si k zubaři, podivit se nad politickou scénou a jíst hořické trubičky a český chléb.

Pár fotek z promoce: 

BcA.

V restauraci se steakem!

Budoucí elita národa, že...

Na Dobříši jsem se ve čtvrtek probudila, kouknu z okna a tam sníh. Tak jsem si říkala, to se mi u nás v St Helens nestane. No, dneska jsem vylezla z domu, jdu na autobus. Svítí sluníčko, ale půlka oblohy je úplně tmavá, nad kopečkem duha. Než jsem došla na zastávku, začalo pršet, naštěstí autobus přijel včas. Než jsme ale dojeli do centra, déšť se změnil v kroupy, stěrače nestíhaly a jelo se krokem. Když jsem vystupovala, tak krupobití přešlo, a bylo jen tak nějak pošmourno, tak jsem si říkala, to pro dnešek stačí. Šla jsem tedy do kantýny dát si snídani, a jak tak sedím a chroupám topinku, venku začne sněžit. SNĚŽIT! Tady! To už je tedy něco!

Aby toho nebylo málo, tak tenhle týden mám asi milion meetingů, jako jeden z guvernérů musím zítra na slavnostní promoci místních žáků a do toho bych se rychle měla rozhodout, jestli si podám přihlášku na magistra, nebo ne, protože termíny už se blíží.

Hlavně ať už nesněží. Tady když spadnou tři vločky, tak už se volá armáda a BBC to hlásí jako kalamitu!

Visačky

Tak, podzimní prázdniny za námi, že bychom si tu nějak odpočinuli, to moc né (rodina přijela, do toho druhá svatba, déšť...). Na druhou stranu bylo pěkné i v tom chaosu vidět přátele a rodinu, otevírat obálky s přáními a donést si domů 7 lahví šampaňského:). 

O čem jsem už dlouho chtěla psát, jsou visačky na krk, identifikační karty. Když tu byla moje návštěva z Čech, podivovali se nad tím, kolik lidí je tu nosí. Když jedete ráno autobusem, potkáte spoustu lidí s různobarevnými visačkami na krku. Často mají na sobě i uniformu, pokud se jedná o kosmetičky či kadeřnice, visačky ale uvidíte i na lidech z kanceláří. 

Na co ale vlastně jsou? My je máme ve škole také, u nás slouží jako karta do knihovny, karta díky které máte snídani zdarma a především je musí žáci (i učitelé) nosit kvůli bezpečnosti - když uvidíte ve škole někoho bez visačky, je tam trochu jak pěst na oko a víte, že tam ten někdo asi nepatří. Popravdě, u nás v kruhu je nikdo moc nenosí, já tedy musím, protože musím jít jako prezidentka příkladem, že. 

Ve většině kanceláří/státních budov/obchodů byste se ale bez nich neobešli. Všechny dveře, kasy, záchody jsou na karty (dobře, možná že ty záchody ne). 

Úroveň zabezpečení je díky tomu neuvěřitelně vysoká, až moc někdy (já si takhle moc dobře pamatuju ze studií v Bangoru, jak jsem si několikrát zabouchla kartu v pokoji, a pak jsem musela v ponožkách na vrátnici, aby mi otevřeli). Další nevýhodou je estetická stránka věci. Nemůžete nosit žádné korále, náhrdelníky či přívěsky, protože se všechno hned zamotá dohromady s visačkou. Navíc barva visačky je modrá, a tak se to bije se vším, co máte na sobě. 

Já mám pořád takový ten český tik, že když vyjdu ze školy, rychle si visačku sundám; nechci přeci, aby všichni věděli, že chodím tam a tam do školy atp. Jak to tak ale vidím, za pět let budou ty visačky i v ČR. No, je na co se těšit!