Moje prezidentování

A jelikož teď vládnu, tady je obrázek, jak jsem strašně moc slavná.

A píše se tam: Gratulujeme naší nově zvolené Prezidentce Studentské Rady a Prezidentovi Studentské Unie. Zvoleni byli v pátek 27. září během zahajovacího setkání Studentské Rady v akademickém roce 2013/2014. 

HAHAHAHA

Vyšívání a zima

Návrat z Bangoru byl tak trochu reality check, St Helens se se zeleným Walesem opravdu nedá srovnávat. Do toho přišla zima. Akorát nejsem brouček (kéž bych byla) a tak pořád chodím do školy, žádné spaní a jezení zelné polívčičky. Jelikož ale nejsem ve Walesu, je tu zima a slunce už ani nevím jak vypadá, nezbývá mi než baštit vitamíny, čokoládu a zabrat se do umění a mého prezidentování.
Ve středu jsem měla prezentaci na téma blog studenta umění, byl  to spíš takový úvod, ale lidem se to líbilo a šéfka naší lektorky za mnou pak přišla, jestli bych někdy nechtěla to samé prezentovat jejím studentů. Docela mě překvapilo, kolik lidí mého věku neumí na internetu efektivně vyhledávat informace, nemají potuchy o tom, jak jednoduché je psát blog a většina času stráveném na počítači připadá facebooku, youtube. Což je škoda, především pokud studujete umění a skrze internet máte možnost objevit nové umělce, inspiraci, návody.
Já jsem se teď ale od technologií vzdálila a propadla jsem vyšívání. Sedím ve vlaku, a jak v 16. století držím kus látky napnuté na dřevěném kulatém rámu, bavlnky a vyšívám. V rámci studia textilíí a módy musíme zkombinovat všechny techniky co jsme se zatím naučili a vytvořit závěrečné dílo. Jak jsem dřív nesnášela vyšívání na základce, teď každou volnou chvíli běžím pro jehlu a vymýšlím, jaký steh použít.:)

Čím déle tu jsem, tím více si uvědomuji kulturní rozdíly mezi Británii a Českou republikou. Střet náboženství, školství, zdravotnictví, výchova... Některé věci jsou lepší tady, některé bych ale hned vyměnila za ty naše české!

No jo, a pořád říkám "back, at home", a myslím Českou republiku. Do toho chytám přízvuk ze St Helens, což je něco hrozného, snažím se číst české noviny na internetu a trochu si uzdržovat slovní zásobu. Častý střet dvou realit nastává při vaření, když používám českou kuchařku, ale britské ingredience (pokud vůbec nějaké pro daný recept seženu). Následně pak při konzumaci, Thomas například nedokáže pochopit, proč jím k snídani buchtu, co jsem večer upekla - pro ně je to dezert, po obědě, snad možná ke kafíčku odpoledne, ale ne k snídani. Snídaně jsou buď cereálie, nebo toasty.
Když tak píšu o toastech, jedna věc je tu perfektní, a tou jsou snídaně zdarma pro studenty St Hellens College. Minulý rok se díky nějakému dotazníku zjistilo, že studenti nesnídají a tímpádem se i méně soustředí, a vedení školy společně s místními orgány zadotovalo toasty. Takže si doma rychle sním jogurt, běžím na autobus, po čtvrthodince vystoupím, a mám ještě půl hodiny před první hodinou. Zajdu tedy do jídelny, dám si čtyři toasty, laté z automatu, ukážu svojí studentskou průkazku a je to! Není nad dobrou snídani, kterou ani nemusíte platit:).

Na školství se tu dívám z obou stran. Od pondělí do čtvrtka jako student, v pátek jedu do Prestatynu, Tomovy bývalé školy, kde jsem na praxi v hodinách výtvarky. Některé ty děti bych hnala, i jejich rodiče! Často mě ale spíš rozesmějou, především proto, že mě učitelka představí jako Mrs Rogers, artist (umělkyně). Jeden kluk se mě zeptal:"Miiiiiiis, když jste ta umělkyně, pro co jste známá?":D
Tak, známá zatím nejsem, že, kdybych byla, tak nejezdím na praxi do nějaké školy hodinu a 600 Kč daleko, že, ale všechno bude, všechno bude:D.

Bangor

Hurá! Konečně, konec náročných deseti dní. Stihla jsem být zvolena jako Prezidentkou Studentské Rady (a tímpádem i členem představenstva St Helens College), navštívit střední školu v Prestatynu a být tam na praxi v hodinách výtvarky a jet do Liverpoolu na výstavu Marca Chagalla. Protože toho na nás s Thomasem už ale bylo dost, rozhodli jsme se na víkend utéct do Bangoru, kde jsme se potkali, oba jsme tam studovali a tamější příroda a klid skvěle dobije baterky. Shodou okolností jsme bydleli ve stejném hotelu jako moji rodiče a sestra, když za mnou před rokem a půl do Walesu přijeli, což přineslo zpátky spoustu vzpomínek.

Výhled z našeho hotelu Eryl Mor

Molo

Zuzka na mole

V pátek večer jsme šli k Řekovi, baru, kde jsme se potkali, a tam jsme narazili na Thomasova kamaráda, který tam byl tennkrát též. Pozval nás na sobotní akci, Bodies in Urban Spaces, kdy se skupinou gymnastů objevují budovy a části Bangoru jinak, než je běžné. Kromě Bangoru tahle skupina byla už v Seolu, Paříži, Vídni, Moskvě a dalších městech.
Fotky ze soboty:

Univerzita v obležení těl

 Sobota večer z okna našeho hotelu:

Západ Slunce

Odjeli jsme brzy ráno v neděli, ale musím se přiznat, hned bych jela zpátky! Teď mě čeká plánování prezentace pro moje spolužáky na téma blogy a umění, studentská konference za týden ve čtvrtek, kde mám mít jako Prezidentka projev:) a spousta dalších věcí!

Hlavy a šicí stroje

Můj oblíbený předmět, 3D. Téma: Hlava!
Minule jsem uplácala bramboru, která se postupně začala podobat člověku.

Hlava člověka (mojí spolužačky).

Ve středu jsme pak dodělali poslední detaily, hlavu rozřízli, vydlabali a slepili k sobě, a šup do pece.
Sice jsme měli dodělávat opět ten samý model, jelikož ale můj model ten den zrovna chyběl, přetransformovala jsem své dílo na někoho jiného (což, upřímně, nebylo vůbec těžké:)).

Model hlavy mojí další spolužačky.

Aby toho vytváření 3D objektů nebylo málo, tak jsme ve čtvrtek při hodině Textilie a Módy začali pracovat se šicími stroji. Šmankote! Pořád si pamatuju svůj dětský šicí stroj, s červenými obrázky, a jak jsem na něm ušila tašku, která se ale po týdnu rozpárala:D. 

Zezačátku jsem se stroji zápolila. Neustále se to všechno zamotávalo, pak tam jsou ty páčky a čudlíky jak v letadle a do toho si člověk musí dát pozor, aby si nepřišil prsty ke svému výtvoru. 

Navíc jsme museli vyzkoušet metodu, která se myslím jmenuje "cording", kousky vlny se přišívají na kus látky a vytváří to tak 3D efekt a konturu. Ta vlna děsně poskakuje a všechno se to klepe, ale když má člověk dost trpělivosti, tak se to dá. Nejvíce překvapili kluci od nás ze skupiny, kteří se do toho nesmírně zabrali (asi kvůli těm čudlíkům a páčkám a tak) a šití je bavilo. 

Když lektorka viděla, jak zápolím s normálním šicím strojem, navrhla mi zkusit vyšívací stroj. To je mnohem jednodušší, s látkou pohybujete sem a tam a vytváříte tak obrázky. Musíte být akorát hodně rychlí. Po chvilce trénování se mi povedlo vyvtořit kontury obličeje, na které jsem pyšná, páčto to po mě zkusili všichni ostatní, ale nikomu se to tak nepovedlo! (hahaha)

A teď už ta díla:

Hlava na vyšívacím stroji

Detail

Batika s detaily vytvořenými na vyšívacím stroji

Detail

Kromě toho všeho je tu ještě jedna veselá zpráva, a to v příštím příspěvku. Wohooooo!

Procházka aneb už zase skáču přes anglické kaluže

Dnes jsme s Thomasem šli na malou procházku, máme tu takové rumiště za domem, tak jsme to šli víc prozkoumat. Jako Brdy to teda není, to určitě ne! Musím se přiznat, lesy mi tu opravdu chybí, ve Walesu aspoň byly zelené louky bez domů a lidí, ale tady nenajdete tichý kout.

SkoroLes

Most přes železnici

Thomas na mostě přes železnici

Pohled z mostu přes železnici na železnici,  směr Liverpool

Rozběh...

...hoplá

SkoroLesII

Rybníček s kachničkama a labutěma

Pohled z kopečku na oblast kde bydlíme

Pravděpodobně umělě vytvořený kopeček

RybníčekII

Kopeček z druhého břehu

Další rybníček, hned před našim domem. Místní kočky sem chodí lovit kachničky.
Kdo najde kočku?

3D

Tenhle post je tu především pro několik "děl", co vznikla, více si o každodenním dění přečtete v následujícím příspěvku. 

Hlava mojí spolužačky.

Batika voskem na papír I

Batika voskem na papír II

Batika voskem na papír III

Batika voskem na kus látky

Kromě toho jsme ve čtvrtek byli v temné komoře a nastudovali si trochu fotografie a chemikálií. Nikdo mi neřekl, že ten fixátor bude smrdět jako zkažená vajíčka. Fuj.

Malé šance

Protože jsem poměrně unavená, nebude to nic dlouhého, jen pár myšlenek.

V naší skupině jsme se daly dohromady tak nějak všechny holky, ale nejvíc asi "peču" s Liz a Karlou. Chodíme spolu na oběd, na kafe, sedíme většinou vedle sebe a tak. 

Když jsem si přidala Liz mezi přátele na Facebooku, náhodou jsem díky jejím fotkám zjistila, že má lupus. Autoimunitní nemoc, co někdy napadá vnitřní orgány a nemá léčbu. U Liz to zjistili lékaři příliš pozdě, takže si musí sama provádět dialýzu každý den u sebe doma, nemůže chodit do schodů kvůli špatným kloubům a čeká už rok na dárce ledvin, protože ty její jsou zničené. Když jsem si to uvědomila, docela jsem se zarazila, protože to, že navzdory svojí nemoci jde a ve 29 letech začne studovat umění (které nikdy v životě nedělala), je super. Liz zatím nikdy nechyběla, každý den poctivě chodí na všechny přednášky, a volné pátky tráví v Liverpoolu v nemocnici na testech.

Další je Karla. I u ní jsem díky Facebooku zjistila, že byla před rokem vážně nemocná. V den svých 18 narozenin byla diagnostikována s rakovinou jícnu. Naštěstí, a jak sama často píše na Facebooku, nakopala rakovině ... Má sice zničený hlas, takže zní jako když chraptí, ale je neuvěřitelně veselá a pozitivní a sama ze sebe si dělá legraci. 

A pak je tu Sarah. Sarah studovala umění už v 18, a po 8 letech se rozhodla k tomu vrátit. Proč? Škola jí prý tenkrát nebavila, několik let pracovala, pak pobírala sociální dávky. Každý den (pokud je ve škole) si stěžuje, jak strašně je unavená, jak odvykla práci a jak je víkend plný nicnedělání krátký. Dnes chyběla ve škole, tak jsem jí na popud naší lektorky napsala sms, a ona odpověděla, že jí to počasí nějak nedělá dobře a radši zůstala doma. 

Všechny tři mají jednu společnou vlastnost; mají předpoklad k tomu být fajn lidi. Bohužel jenom první dvě ty předpoklady nějak využily, a to dokonce navzdory všem překážkám, co je potkaly. Kolikrát si říkám, že jsme my lidi pěkní hajzlíci, místo toho, abychom byli vděční za to, co máme a sanžili se to rozvíjet, si stěžujeme a nadáváme a závidíme ostatním.

Howgh. Příště to snad bude něco víc světského a méně cheesy (cheesy = kýčovitě dojímavé) !:)