V úterý 18. 2. jsme se probudili do krásně deštivého dne, jaký byste ve Walesu čekali. Proto jsme se rozhodli objevit krásy městečka, ve kterém jsme bydleli (tenhle program jsme si schovávali na deštivé dny).
Hlavní dominantou St Davids je katedrála a Biskupský palác. Katedrála stojí na základech kaple z 6. století, a podle Lonely Planet byla tohle místo vybráno proto, že je trochu schované v údolí, kde by Vikingové stavbu mohli třeba i přehlédnout. No, to úplně nevyšlo, katedrála byla vypleněna nejméně sedmkrát. Katedrála samotná byla stavěna od 12. do 14. století, další větší úpravy proběhly pak až v 19. století. S historií katedrály tu nikoho nudit nebudu, to si najděte na wikipedii, žejo.
Co ale zmíním je pár drobností, jako je například kůr, kde jsou vyřezávaná sedadla. Jedno z nich zobrazuje poutníka, který má mořskou nemoc a zvrací do moře.
Blinkající poutník
Co mě v katedrále zaujalo byly stropy. V každé lodi je strop jiný a všechny jsou krásné.
Strop
Vyřezávaný kříž
Strop
Strop
Welšský drak a strop
a... strop.
Tohle je kámen, který podle legendy dostal Sv. David v Jeruzalémě, a donesl ho až do Walesu. Používal ho místo oltáře, a samozřejmě že je s ním spojeno spoustu zázračných událostí;).
Katedrála v celé své kráse.
Biskupský palác (nebo spíš jeho ruiny) je stavba, která je hned vedle katedrály. Stavba započala někdy ve stejné době jako stavba katedrály, nynější podoba (co z ní zbylo) je ze 14. století. Neustále na ní pracují památkáři a opraváři, ale i tak je stav paláce velmi dobrý, vlezete na každou věžičku nebo ochoz.
Pohled z ochozu na katedrálu
Thomas dóle
A protože pořád pršelo a pršelo, zabalili jsme to a šli koukat na olympidádu. Mimochodem, mezinárodní manželství/vztah má výhody, protože můžete fandit i Čechům i Britům (pokud tedy nejsou zrovna proti sobě, to pak samozřejmě musí zvítězit Češi:)).
V neděli ráno jsme se probudili do krásného, slunečného dne. Měli jsme před sebou čtyři dny a chtěli jsme je co nejlépe využít, a tak jsme se hned první den rozhodli jít na túru. Sice to bylo jen nějakých 7 kilometrů, ale vzhledem k neustálému stoupání a klesání a faktu, že jsem měla napůl chřipku, nám to stačilo.
Rozhodli jsme se pro malý okruh blízko St Davids. Pembrokeshire má užasnou věc, která se jmenuje Pembrokeshire Coastal Path - Pembrokeshirská pobřežní stezka, která je 299 km dlouhá, a je součástí Welšské pobřežní stezky, která má celá 1400 km. Táhne se podél pobřeží a v létě tu jezdí autobusy podél, které vás vysadí/naberou kde si přejete, stačí jenom mávnout na řidiče.
My jsme začali v Whitesands Bay (Zátoka bílých písků). Zhruba 1700 metrů dlouhá písečná pláž je populární pro surfaře - my jsme viděli tři, a to ty vlny nebyly nic moc.
Surfaři
Napojili jsme se na PCP (Pembrokeshire Coastal Path) a pokračovali směrem k St Davids Head (Hlava svatého Davida). Tenhle výběžek skal do moře je známý především pozůstatky osídlení Kelty z doby železné. Když si tohle přečtete v průvodci, tak se nad tím nepozastavíte, ale když to pak na vlastní oči vidíte, to je jiná!
Kelt Tom a za ním Whitesands Bay
Napravo St Davids Head, tadyto je jen malý poloostrov kam jsem za každou cenu musel vylézt!
Keltka Zuzka
Pohled zpět na Whitesands Bay
Vřes a v pozadí divocí poníci
Zbytky keltského opevnění, kterým vede stezka
Pohled zpátky: Ty kruhy z kamenů jsou zbytky keltských chýší
Ještě jeden pohled na kdysi opevněný konec poloostrova
Opevnění jsem si prohlédli a kousek se vrátili, abychom pokračovali po druhém okraji St Davids Head. Ne daleko od opevnění je ještě starší památka, pohřební komora známá jako Coetan Arthur. Je to v podstatě ohromný kámen podepření dalším na jednom konci, a je zhruba z roku 3500 př. Kr.
Coetan Arthur
Odtud cesta směřovala okolo hory Carn Llidi (181 m), na kterou jsme ale nelezli, protože už jsme byli vcelku unavení. Během jasného dne lze prý na horizontu zahlédnout obrysy Irska.
Cestou jsem potkali také divoké poníky! Hodila jsem jim hrušku, ale utekli:(.
Tom utíká od poníků
Výhled na severní pobřeží Walesu
Odtud jsme zamířili zpět do vnitrozemí, až do Whitesands Beach, kde jsme ráno nechali auto. Ještě jsme se ale plácli na takovou skálu s úžasným výhledem, kde jsme posvačili.
Výhled z našeho svačinového stanoviště
Tady je vidět, že ke štěstí stačí svačina!
A tím skončil náš výlet. Jelikož nám to celé zabralo asi jen tři hodiny, rozhodli jsme se ještě vydat do vesničky Solva. Ta je v zátoce, která je velmi dobře chráněná, a proto se také stala jedním z hlavních přístavů v okolí během středověku. Kromě toho se tu těžil i vápenec a pozůstatky dolů jsou pořád patrné. Já jsem bohužel nevyfotila nic, tak aspoň dávám obrázek z googlu.
Solva a zátoka
Co jsem ale vyfotila, bylo jídlo, co jsme si dali v místní hospůdce. Home Made Celtic Pride Beef Chilli servírované s tortilla chipsy, guacamole omáčkou a smetanou. Prostě výborné jídlo! Skvělé zakončení dne!
Začaly únorní (jarní) prázdniny! Takže jsme se s Thomasem vydali do jižního Walesu, kde jsme si před měsícem zabookovali hotel na pět dní. Sice jsme to nakonec chtěli zrušit, a to kvůli povodním, co tu řádily, ale po konzultaci s hotelem jsme se rozhodli, že změna ovzduší nám prospěje a bezprostřední nebezpečí nám nehrozí.
Vyjeli jsme proto do městečka St Davids (Tyddewi ve welštině), které je nejmenším městem v Británii co se rozlohy i obyvatelstva týče (městem ve smyslu "city" = město, které má katedrálu). Katedrála tu je z 12.století a v podstatě označuje nejsvatější místo pro Wales, místo, kde se narodil a byl pohřben patron Walesu St David. Tímpádem se tohle místo stalo poutním místem, a je jím už nějakých 1500 let. Co mi přišlo zajímavé je, že (podle průvodce) v roce 1124 papež Kalixt II. vyhlásil, že se dvě poutě do St Davids rovnají jedné do Říma, tři poutě pak mají stejnou váhu jako pouť do Jeruzaléma.
O St Davids ale budu psát až později. Dorazili jsme sem totiž v sobotu večer, a jelikož mělo v neděli být hezky, rozhodli jsme se, že necháme objevování St Davids na deštivé dny, a pokusíme se využít pěkného počasí na pěší túry.
První túra - a rovnou na Davidovu hlavu! (doslova!) O té ale napíši v samostatném příspěvku, protože tam mám hrozně moc fotek a bude se to hrozně moc dlouho načítat:)
Už dlouho jsem chtěla napsat o tom, jak tu bojuji s angličtinou. Navzdory tomu, že jsem sem přijela celkem slušně jazykově vybavená, stejně pořád dělám chyby a přeřeky a kolikrát z toho vznikají historky, které vyprávím svým britským známým a je to vždy nesmírně pobaví.
Angličtina je jazyk specifický tím, že má asi milion různých přízvuků. Od londýnského Cockney na jihu pokračujeme na sever k Birminghamu a Brummy přízvuku, trochu na západ máme liverpoolský Scouse přízvuk a Mancunian přízvuk v Manchestery, na východ zase charakteristický Yorkshire. Víc na sever se nedomluvíte, protože Newcastle s jejich Geordie přízvukem je oříškem i pro rodilé Brity. O Skotsku, Walesu a Irsku ani nemluvě.
Na internetu jsem našla video, kde jeden chlápek senzačně napodobuje všechny přízvuky. Je to jednodušší je pak odlišit, protože u různých lidí nevíte, jestli je to způsob, jakým oni sami mluví, anebo už přízvuk. Tady je to jednodušší. Ten kluk používá hodně nadávek, asi mu to jde líp přes pusu;), ale rozhodně se koukněte! Na úvod popisuje, že začne u britských dialektů a pak zkusí napodobit i světové, a to celé formou telefonické konverzace. Samotné přízvuky začínají v jedné minutě.
Já tu nejčastěji slýchám přízvuky č. 6, 7, 8. 12 všichni známe z amerických filmů.:)
Musím se pochlubit, že se v rozlišování dialektů poměrně zlepšuji, a to především díky televizi, kde málokdo dnes mluví to opravdovou "Queen´s English", ale střídají se tam dialekty jeden za druhým. Chudák Tom už je alergický, protože kdykoliv se díváme spolu na televizi, tak se neustále ptám "a odkaď je on?".
Na závěr dva přeřeky. Při hodině 3D jsme vyráběli model ze dřeva, a můj byl trochu viklavý. Tak jsem chtěla říct "It is a bit wonky, isn´t it?" (Trochu se to vyklá, žejo?) Místo toho jsem řekla "Its a bit wanky, isn´t it?", před celou třídou a učitelem. Nutno podotknout, že "wank" znamená masturbovat, takže jsem celou třídu rozesmála.
Ředitelka naší školy se se mnou bavila při večeři během plánovací konference minulý týden. Ona sama sem přišla, když jí bylo 23 let, a taky kvůli manželovi. Když šli poprvé navštívit jeho rodiče, bylo to úžasné, a ona chtěla vyjádřit svůj díky slovy "Thank you for your hospitality.", což znamená "děkuji za vaši pohostinnost". Místo toho ale řekla "thank you for your hostility", načež se všichni zarazili a pak rozesmáli, protože použila slovo hostility, které znamená nepřátelství.
Kolikrát se ale musím smát zase já. St Helens má svůj vlastní přízvuk, který se nejlépe vyjádří na větě I dont know. My bychom jí přečetli jako [aj dont nou]. V St Helens jí ale vysloví [aj dón nó], což jsem se naučila poměrně rychle, a teď tím bavím své spolužáky, když si utahuju z jejich přízvuku. Další věc typická pro St Helens je slovo "them", cože je předmětový tvar od "they" (oni). Tady them ale používají jinak, než jsme zvyklí, a než je gramaticky správně. Používají to slovo ve spojení jako them chairs, them trousers, them cups (místo those/these/the cups, the/these/those chairs atp.). Já jsem se nad tím mnohokrát podivovala, a spolužáci se smáli, ať je opravuju, že mám lepší gramatiku, než oni. Nedávno se mě tak zeptala Rachel: "Can you pass me them scissors?" (mohla bys mi podat ty nůžky?). Já jsem se zasmála, a povídám jo, ale musíš to říct hezky. Tak se Rachel zamyslela: "Can you pass me them scissors, pleaaasee?" (podala bys mi ty nůžky, pěkně prosííím?), načež se lidi okolo začali chechtat, protože věděli, že jsem měla na mysli ono "them":).
Tak, to je konec lingvistického koutku. Co rozhodně ale doporučuju, koukejte na filmy/seriály v původním znění, s nejlépe anglickými titulky! Nikdy nevíte, kdy potkáte nějakýho britskýho potenciálního manžela, žejo!
Tedy, hanba mi. Od posledního interview uběhlo tolik času, že jsem ještě měla čas na další interview. Bohužel, už znám výsledky, a ani v jednom interview jsem nebyla úspěšná. Na jednu stranu mi to samozřejmě bylo líto, nikdo neprohrává rád, že, ale na druhou stranu jsem si i trochu oddechla, když vidím kolik tlaku a nároků je v Británii na učitele kladeno. Jenom těch prázdnin je mi líto, ty jen tak v žádné jiné práci nedostanu! Vidím to tak, že v červnu si začnu hledat práci, a nejlépe v září začnu pracovat, co se namane. Navíc jsem se po Vánocích musela opět zhostit svého prezidentování, takže jsem minulé úterý a středu strávila v krásném hotelu v Knutsfordu se všemi ostatními členy správní rady naší college, kde jsme měli plánovací konferenci. Program se skládal z prezentací a diskuzí o směřování školy, z jedné večeře a super snídaně a dalších diskuzí a prezentací. Přiznám se, když se mluvilo o finanční stránce věci, tak jsem myslela, že asi umřu (a fakt, že jsme s ostatními byli vzhůru do jedné v noci a povídali si u vína nepomohl), ale jinak to byla super zkušenost. Jediné co mě mrzelo, že jsem neměla čas jít si zaplavat do hotelového bazénu nebo se ohřát ve vířivce, co byla v ceně. Na druhou stranu, celé mi to platila škola, takže jsem netratila:).
Minulý víkend jsme byli u Tomových rodičů a babičky, a odpoledne jsme se šli projít. Po asi dvou týdnech neustálých dešťů a záplav (díkybohu ne tady na severu!) vysvitlo sluníčko, a tak jsme se šli projít okolo řeky Mersey blízko Liverpoolu. Nádhera!
