Tak jsem v úterý měla pohovor! Letos jsem se hlásila na učitelství, což je tady na úrovni magistra. Uděláte si bakaláře v oboru, co chcete učit, a pak jdete na učitelství v tom svém oboru. Přihlášku si podáváte maximálně na 3 univerzity, které vám pak přidělí střední školu (pokud jdete na učitelství na 2.stupni), kde budete trénovat.
Já jsem předminulou středu obdržela email, že jsem byla vybrána na interview v Liverpoolu. Srdce mi poskočilo (nervozitou), protože součástí interview bylo kromě prezentace portfolia, pohovoru a testu z angličtiny i 50 minutová hodina pro 12 žáků ve věku čtrnáct let. Pohovor totiž neděláte na univerzitě, ale přímo ve škole, kde budete trénovat, zatímco je přítomen i zástupce univerzity. Takže jsem celý týden pracovala na plánu výuky, na svém portfoliu a hlavně na tom, co si vezmu na sebe, že!
Ve středu patnáctého jsem po úžasné noci (Thomas byl tak nervózní za mě, že jako správný náměsíčný v noci třikrát vstal a začal si chystat věci do práce) sebrala všechny papíry, pastelky, desky, certifikáty, vysvědčení atp. a nasedla na vlak 7.10 do Liverpoolu. Tam mě vyzvedl Neil, kterého si možná pamatujete ze srpnové svatby, protože bydlí asi 5 minut jízdy od té školy, a dopravil mě na osmou do školy.
Jak se ukázalo, na inteview jsme ze všech uchazečů byli pozvání pouze dva, já a ještě jeden kluk tak přes třicet. Voněl po růžích a měl vybělené zuby, což mě celý den trochu rozptylovalo a navíc jsem se mu na ty zuby pořád musela koukat:D.
První byl pohovor s Vedoucím katedry Kreativních studií, ředitelem školy a zástupkyní univerzity, kde se mě ptali proč chci být učitelem, proč zrovna umění a tak. No, popravdě, já ani nevím, jestli učitelem chci být, nebo ne, když vidím Tomovu práci, na druhou stranu jsem si to interview aspoň chtěla zkusit. Navíc ty peníze za to nejsou marný, stejně tak jako prázdniny. To jsem ale samozřejmě neřekla:).
Jako další následovala výuka. Childwall je poměrně drsná oblast Liverpoolu, a tak jsem nebyla překvapená, že polovina "mých" žáků se jmenoval Ahmed a byla tmavší pleti. Všichni to byli kluci, kromě jedné slečny, jejíž přístup byl opravdu otravný! Měla jsem připravenou takovou malou lekci na potrénování portrétů a tak, bohužel mých dvanáct žáků nebylo tak schopných, jak jsem doufala, takže některé věci holt nevyšly podle plánu. Musím říct, že ta hodina byla těžká. Ono těžko někoho učit, když se teprve na učitelství hlásíte. Útěchou mi ale bylo, že Luke (ten druhý kandidát) měl ze své hodiny pocit, že se mu příliš nevyvedla. Mým největším problémem byla asi angličtina. Těžko si vybudujete u někoho respekt, když máte omezenou slovní zásobu a nemůžete pohotově zareagovat, udělat vtípky. Zároveň má hodně těch dětí liverpoolský přízvuk, kterému jde velmi těžko rozumět. Takže jsem si musela vymyslet malou fintu, a když jsem někomu nerozuměla, řekla jsem "tak, ale musíš to zopakovat a víc nahlas, protože tvoji spolužáci na durhé straně třídy tě určitě nemohli slyšet", abych to slyšela znovu a měla větší šanci rozumět:D.
Poslední během dne byl anglický test, kdy jsme měli 30 minut na to přečíst si složitý odborný třístránkový článek o inspekcích, a na svou stránkách shrnout, co autor říkal. Já jsem už byla ale tak unavená, že se mi ten text jen míhal před očima, polovinu slov jsem neznala a navíc psaná odborná angličtina používá velmi složitá souvětí, která se velmi liší od mluvené angličtiny, takže rozluštit pár vět mi trvalo věky. Stihla jsem pokrýt asi polovinu toho článku a pak čas vypršel.
Po interview mě v jednu vyzvedli Thomasovi rodiče a odvezli mě k nám, kde jsme si pak společně všichni i s Thomasem dali večeři.
V pátek jsem se dozvěděla, že mě nakonec pro praxi v té škole nevybrali, což mi sice bylo líto, na druhou stranu nemusím dělat to rozhodnutí jestli chci nebo nechci být učitel. Ještě jsem pořád neslyšela od dvou univerzit, a ty mají až do konce února, aby mi dali vědět, takže uvidíme.
Za tu zkušenost jsem ale ráda, i to, že jsem překonala strach vůbec tam jet. Navíc jsem si beztrestně mohla koupit hedvábnou košili a nové sáčko, takže jsem z toho vyšla vítězně:D.
Jedinou otázkou zůstává, co budu dělat příští rok. Pořádně nevím, co chci nebo nechci dělat, spousta profesí je tu jiná, než v ČR, a tak je to pro mě objevování nových možností. Navíc se pořád necítím sebejistá, jasně, kompletně jistě se člověk necítí nikdy, ale já se pořád sžívám s kulturou tady. Studijní pobyt na 4 měsíce a opravdický život v UK jsou dvě úplně jiné věci.
No, hlavu vzhůru, Zuzko, hlavně že to sáčko zbylo!:D
