Perníčky II

Tak jsem si myslela, že překonáním problému s perníkovým kořením mě už další překážky nečekají, no, to jsem se spletla. 
Když totiž upečete perníčky, tak je chcete i nazdobit. Dobře, koupila jsem si "Cukr na polevy", citróny, vejce (tyhle dvě věci tu naštěstí mají a vypadají stejně jako v ČR). Ušlehala jsem si všechno mým užasným šlehačem který pak začal smrdět (mám pocit, že není na takový záběr dělaný), a hledala jsem igeliťák, do kterého bych to dala, ustřihla růžek a mohla začít zdobit. No jo! Tady se většina igeliťáků dělá tak, že mají v podstatě 4 strany a jakési dno, takže růžků na ustřihnutí tam je asi deset, ale ani jeden pořádnej. Po urputném hledání jsem nakonec vyhrabala pytlík, co jsem v něm měla daný cestovní pas (nevím, proč jsem ho měla v pytlíku, ale což), a hurááá! Perníčky nazdobeny!

Moje úžasné české perníčky!

Na internetu jsem si koupila 100 celofánových sáčků, do kterých dám pár perníčků, a můžeme to dát jako dárek a práníčko přátelům k Vánocům!

Mám toho teď spoustu ve škole, má přijít inspekce, nikdo neví kdy, tak se Studentská Rada i vedení školy chystá. Jen tenhle týden jsem měla asi tři porady, budeme natáčet video pro studenty o tom, jak se chovat, na co se jich inspektoři mohou ptát atp., tak teď víc místo malování a kreslení a vyrábění 3D objektů píšu prohlášení, nápady, přepisuji nudné statistiky do běžné mluvy lidí mého věku a tak.

Zároveň se blíží doba přihlášek na univerzity. Já jsem se nakonec rozhodla na magistra nestudovat, zkusím učitelství (umění pro 2.stupeň, trvá to jeden rok), a když to nepůjde, tak budu pracovat. Všechno se tu vyplňuje online, žádné papírové přihlášky. Akorát je to pro mě těžké, nemám požadované zkoušky, co tu studenti skládají už na gymplu, diplom mám z ČR, reference musí být v angličtině, takže připadají v úvahu jen mí učitelé tady atd. Když je vám 15 a jste na gymplu, nikdo vás na tohle nepřipraví, papírování až nad hlavu a stejně se to nedá vyřešit. Všechna moje vysvědčení jsou v češtině, stejně jako oddací listy, lékařské záznamy, certifikáty a další důležitá lejstra. Takže budu doufat v dobrou vůli důležitých lidí, kdykoliv tu budu žádat o práci/studium/bankovní konto/pojištění/lékařskou péči. 

V ČR jsem tohle řešit nikdy nemusela, naštěstí. Ale to je tak, když je manžel Brit, no.

The Dream

Jelikož jsme tenhle víkend byli oba nějací přejetí, nikam jsme s Tomem moc nešli. Načež mně v neděli už svrběly paty, páčto člověk nemůže být v bytě zavřený pořád, že. Takže jsme se před kostelem vydali na výlet.

Dominantou a turistickým bodem St Helens je socha "Dream" ("Sen"), která je vidět i z našeho okna. Stojí na takovém pahorku a je to hlava ženy, protáhlá a celá bílá. A velká. 

St Helens bylo hornické město, a uhlí se to dolovalo až do roku 1991, kdy byl zavřen poslední důl. Součástí strategického plánu pro ekonomický růst města byl i plán vybudovat nějaký pomník, něco, co by doly připomínalo a zároveň St Helens zvýraznilo (přeci jen je to malé městečko utlačené mezi Liverpoolem a Manchesterem!).

Tenhle plán se začal realizovat v roce 2006, kdy bylo St Helens vybráno celonárodní TV stanicí Channel 4 jako jedno z měst, která měla účinkovat v projektu "The Big Art Project". V tom se v podstatě jednalo o prozkoumání vlivu, které umění na život lidí má, a to zapojením veřejnosti do procesu tvorby díla (které ale bylo tvořeno profesionály).

Tím profesionálem byl umělec Jaume Plensa, který přišel s nápadem velké sochy hornické lampy. To ale bylo - překvapivě právě bývalými horníky - zamítnuto pro svou přímočarost. Plensa pak představil svůj původní nápad, o kterém si ale myslel, že by nebyl pro svou monumentálnost přijat - Dream. Přesně naopak. 20 metrů vysoká hlava dívky se zavřenýma očima, která je na podstavci s nápisem "Dream Sutton Manor" (to je název té oblasti), se setkala s velkým ohlasem.
Proč dívka se zavřenýma očima? Horníci chtěli, aby to místo bylo kontemplativní, aby se tam lidé mohli zamyslet. Plensa proto přišel s poklidnou sochou snad spící dívky, která sní o světle stejně jako horníci, co šli do dolů.

Neptejte se mě, jak to stavěli, kolik to stálo a jestli to má užitek. Co ale můžu potrvdit je, že ta socha opravdu působí klidným dojmem, i když stojí na takovém vršku a je tak obrovská. Bohužel, tím, že je obklopená parkem, chodí sem spoustu lidí se psy, a těch psích hoven, to jste neviděli.
My jsme si procházku i tak ale užili:).

To vpravo jsem já a ta spící holka!

Perníčky a další "pochutiny"

Tak jsem dnes pekla perníčky! Ale pečte si perníčky bez perníčkového koření! Něco jsem si namíchala, ochutnala, říkala si, jak to bude asi silné koření, a po upečení jsem zjistila, že to skoro není cítit. Navíc Thomas se divil, jaktože peču perníčky bez zázvoru (perníčky = gingerbread, ginger je zázvor). Tady mají totiž perníčky pálivé, obvykle ve tvaru Perníčka, tak jak ho známe ze Shreka. Sehnat vykrajovátka je nadlidský úkol, nakonec jsem sehnala v ASDĚ (takový skoroLídl), ale jsou barevná a plastová a mám těžké podezření že jsou určena pro děti a jejich hrátky s plastelínou:). Každopádně fungujou! I s troubou jsem byla spokojená, nic jsem nepřipálila:).


Ve čtvrtek jsem byla poprvé večer "pařit" v St Helens. No, je to...prostě jiná planeta:). Začali jsme v 9 večer v jednom baru, a skončili ve 3 ráno v jiném. Moc se mi nechtělo, na druhou stranu tu nemám žádné kamarádky, tak jsem byla ráda, když mě holky ze školy pozvaly ven, slavily jsme narozeniny jedné z nich. Tady když se "jde ven", tak to znamená podpatky, minišaty/sukně, vlasy vyfoukané do extrémních rozměrů a žádný kabát, i kdyby mrzlo. V Bangoru, když jsme chodily ven, tak jsme s dalšími mezinárodmi studentkami bývaly jediné, které si kabáty nosily, a pak je akorát hodily do kouta. Tady bych ale byla jediná, něco jako šatny v St Helens nevedou a tak jsem jako všichni ostatní klepala kosu při přebíhání mezi kluby a pak při čekání na taxíka. Aspoň jsem ale měla koženou bundu, většina holek tu prostě má jen ty šatičky bez rukávů a kabelčičku. Jo a kdybyste si myslely, že se tu nosí punčocháče/silonky, to teda ani náhodou!
I když to popisuju dost hororově, je příjemný jednou za čas jít se vyblbnout jen tak s holkama. Řekla bych i pokecat, ale já bych jim v tom hluku asi nerozuměla ani kdyby mluvily česky, natož anglicky!
Záběr z jednoho klubu:

Představujeme Kozla, oceněné České pivo

Takhle tu dámy většinou vypadají, když jdou pařit.

V neděli jsme byli s Tomem na zajímavé procházce, to ale musím dát do dalšího příspěvku, aby se to tu nemačkalo s těma prsaticema vpravo!

Jo a mimochodem, já se ty britské slečny rozhodně nesnažím napodobovat! V průběhu noci většinou vidíte už ne tak elegantní a upravené dámy, jak chodí po ulici bosky a boty si nesou (taky bych v tom nechtěla být celý večer), takže já jsem vždycky ráda za svoje botky polobotky, tenisky a balerínky!:D

Promoce

Tak je to tu. Oficiálně jsem teď BcA. Zuzana Rogers. No, vizitky si tisknout tedy nepoběžím, stejně se tu na tituly moc nehraje (pokud tedy nejste Sir popřípadě Lady;)).
Bylo moc milé navštívit mou rodnou zem (na promoci jsem přijela na 4 dny), potkat přátele a rodinu, odvézt si dvě další trička do Británie, zajít si k zubaři, podivit se nad politickou scénou a jíst hořické trubičky a český chléb.

Pár fotek z promoce: 

BcA.

V restauraci se steakem!

Budoucí elita národa, že...

Na Dobříši jsem se ve čtvrtek probudila, kouknu z okna a tam sníh. Tak jsem si říkala, to se mi u nás v St Helens nestane. No, dneska jsem vylezla z domu, jdu na autobus. Svítí sluníčko, ale půlka oblohy je úplně tmavá, nad kopečkem duha. Než jsem došla na zastávku, začalo pršet, naštěstí autobus přijel včas. Než jsme ale dojeli do centra, déšť se změnil v kroupy, stěrače nestíhaly a jelo se krokem. Když jsem vystupovala, tak krupobití přešlo, a bylo jen tak nějak pošmourno, tak jsem si říkala, to pro dnešek stačí. Šla jsem tedy do kantýny dát si snídani, a jak tak sedím a chroupám topinku, venku začne sněžit. SNĚŽIT! Tady! To už je tedy něco!

Aby toho nebylo málo, tak tenhle týden mám asi milion meetingů, jako jeden z guvernérů musím zítra na slavnostní promoci místních žáků a do toho bych se rychle měla rozhodout, jestli si podám přihlášku na magistra, nebo ne, protože termíny už se blíží.

Hlavně ať už nesněží. Tady když spadnou tři vločky, tak už se volá armáda a BBC to hlásí jako kalamitu!

Visačky

Tak, podzimní prázdniny za námi, že bychom si tu nějak odpočinuli, to moc né (rodina přijela, do toho druhá svatba, déšť...). Na druhou stranu bylo pěkné i v tom chaosu vidět přátele a rodinu, otevírat obálky s přáními a donést si domů 7 lahví šampaňského:). 

O čem jsem už dlouho chtěla psát, jsou visačky na krk, identifikační karty. Když tu byla moje návštěva z Čech, podivovali se nad tím, kolik lidí je tu nosí. Když jedete ráno autobusem, potkáte spoustu lidí s různobarevnými visačkami na krku. Často mají na sobě i uniformu, pokud se jedná o kosmetičky či kadeřnice, visačky ale uvidíte i na lidech z kanceláří. 

Na co ale vlastně jsou? My je máme ve škole také, u nás slouží jako karta do knihovny, karta díky které máte snídani zdarma a především je musí žáci (i učitelé) nosit kvůli bezpečnosti - když uvidíte ve škole někoho bez visačky, je tam trochu jak pěst na oko a víte, že tam ten někdo asi nepatří. Popravdě, u nás v kruhu je nikdo moc nenosí, já tedy musím, protože musím jít jako prezidentka příkladem, že. 

Ve většině kanceláří/státních budov/obchodů byste se ale bez nich neobešli. Všechny dveře, kasy, záchody jsou na karty (dobře, možná že ty záchody ne). 

Úroveň zabezpečení je díky tomu neuvěřitelně vysoká, až moc někdy (já si takhle moc dobře pamatuju ze studií v Bangoru, jak jsem si několikrát zabouchla kartu v pokoji, a pak jsem musela v ponožkách na vrátnici, aby mi otevřeli). Další nevýhodou je estetická stránka věci. Nemůžete nosit žádné korále, náhrdelníky či přívěsky, protože se všechno hned zamotá dohromady s visačkou. Navíc barva visačky je modrá, a tak se to bije se vším, co máte na sobě. 

Já mám pořád takový ten český tik, že když vyjdu ze školy, rychle si visačku sundám; nechci přeci, aby všichni věděli, že chodím tam a tam do školy atp. Jak to tak ale vidím, za pět let budou ty visačky i v ČR. No, je na co se těšit!

Moje prezidentování

A jelikož teď vládnu, tady je obrázek, jak jsem strašně moc slavná.

A píše se tam: Gratulujeme naší nově zvolené Prezidentce Studentské Rady a Prezidentovi Studentské Unie. Zvoleni byli v pátek 27. září během zahajovacího setkání Studentské Rady v akademickém roce 2013/2014. 

HAHAHAHA

Vyšívání a zima

Návrat z Bangoru byl tak trochu reality check, St Helens se se zeleným Walesem opravdu nedá srovnávat. Do toho přišla zima. Akorát nejsem brouček (kéž bych byla) a tak pořád chodím do školy, žádné spaní a jezení zelné polívčičky. Jelikož ale nejsem ve Walesu, je tu zima a slunce už ani nevím jak vypadá, nezbývá mi než baštit vitamíny, čokoládu a zabrat se do umění a mého prezidentování.
Ve středu jsem měla prezentaci na téma blog studenta umění, byl  to spíš takový úvod, ale lidem se to líbilo a šéfka naší lektorky za mnou pak přišla, jestli bych někdy nechtěla to samé prezentovat jejím studentů. Docela mě překvapilo, kolik lidí mého věku neumí na internetu efektivně vyhledávat informace, nemají potuchy o tom, jak jednoduché je psát blog a většina času stráveném na počítači připadá facebooku, youtube. Což je škoda, především pokud studujete umění a skrze internet máte možnost objevit nové umělce, inspiraci, návody.
Já jsem se teď ale od technologií vzdálila a propadla jsem vyšívání. Sedím ve vlaku, a jak v 16. století držím kus látky napnuté na dřevěném kulatém rámu, bavlnky a vyšívám. V rámci studia textilíí a módy musíme zkombinovat všechny techniky co jsme se zatím naučili a vytvořit závěrečné dílo. Jak jsem dřív nesnášela vyšívání na základce, teď každou volnou chvíli běžím pro jehlu a vymýšlím, jaký steh použít.:)

Čím déle tu jsem, tím více si uvědomuji kulturní rozdíly mezi Británii a Českou republikou. Střet náboženství, školství, zdravotnictví, výchova... Některé věci jsou lepší tady, některé bych ale hned vyměnila za ty naše české!

No jo, a pořád říkám "back, at home", a myslím Českou republiku. Do toho chytám přízvuk ze St Helens, což je něco hrozného, snažím se číst české noviny na internetu a trochu si uzdržovat slovní zásobu. Častý střet dvou realit nastává při vaření, když používám českou kuchařku, ale britské ingredience (pokud vůbec nějaké pro daný recept seženu). Následně pak při konzumaci, Thomas například nedokáže pochopit, proč jím k snídani buchtu, co jsem večer upekla - pro ně je to dezert, po obědě, snad možná ke kafíčku odpoledne, ale ne k snídani. Snídaně jsou buď cereálie, nebo toasty.
Když tak píšu o toastech, jedna věc je tu perfektní, a tou jsou snídaně zdarma pro studenty St Hellens College. Minulý rok se díky nějakému dotazníku zjistilo, že studenti nesnídají a tímpádem se i méně soustředí, a vedení školy společně s místními orgány zadotovalo toasty. Takže si doma rychle sním jogurt, běžím na autobus, po čtvrthodince vystoupím, a mám ještě půl hodiny před první hodinou. Zajdu tedy do jídelny, dám si čtyři toasty, laté z automatu, ukážu svojí studentskou průkazku a je to! Není nad dobrou snídani, kterou ani nemusíte platit:).

Na školství se tu dívám z obou stran. Od pondělí do čtvrtka jako student, v pátek jedu do Prestatynu, Tomovy bývalé školy, kde jsem na praxi v hodinách výtvarky. Některé ty děti bych hnala, i jejich rodiče! Často mě ale spíš rozesmějou, především proto, že mě učitelka představí jako Mrs Rogers, artist (umělkyně). Jeden kluk se mě zeptal:"Miiiiiiis, když jste ta umělkyně, pro co jste známá?":D
Tak, známá zatím nejsem, že, kdybych byla, tak nejezdím na praxi do nějaké školy hodinu a 600 Kč daleko, že, ale všechno bude, všechno bude:D.

Bangor

Hurá! Konečně, konec náročných deseti dní. Stihla jsem být zvolena jako Prezidentkou Studentské Rady (a tímpádem i členem představenstva St Helens College), navštívit střední školu v Prestatynu a být tam na praxi v hodinách výtvarky a jet do Liverpoolu na výstavu Marca Chagalla. Protože toho na nás s Thomasem už ale bylo dost, rozhodli jsme se na víkend utéct do Bangoru, kde jsme se potkali, oba jsme tam studovali a tamější příroda a klid skvěle dobije baterky. Shodou okolností jsme bydleli ve stejném hotelu jako moji rodiče a sestra, když za mnou před rokem a půl do Walesu přijeli, což přineslo zpátky spoustu vzpomínek.

Výhled z našeho hotelu Eryl Mor

Molo

Zuzka na mole

V pátek večer jsme šli k Řekovi, baru, kde jsme se potkali, a tam jsme narazili na Thomasova kamaráda, který tam byl tennkrát též. Pozval nás na sobotní akci, Bodies in Urban Spaces, kdy se skupinou gymnastů objevují budovy a části Bangoru jinak, než je běžné. Kromě Bangoru tahle skupina byla už v Seolu, Paříži, Vídni, Moskvě a dalších městech.
Fotky ze soboty:

Univerzita v obležení těl

 Sobota večer z okna našeho hotelu:

Západ Slunce

Odjeli jsme brzy ráno v neděli, ale musím se přiznat, hned bych jela zpátky! Teď mě čeká plánování prezentace pro moje spolužáky na téma blogy a umění, studentská konference za týden ve čtvrtek, kde mám mít jako Prezidentka projev:) a spousta dalších věcí!

Hlavy a šicí stroje

Můj oblíbený předmět, 3D. Téma: Hlava!
Minule jsem uplácala bramboru, která se postupně začala podobat člověku.

Hlava člověka (mojí spolužačky).

Ve středu jsme pak dodělali poslední detaily, hlavu rozřízli, vydlabali a slepili k sobě, a šup do pece.
Sice jsme měli dodělávat opět ten samý model, jelikož ale můj model ten den zrovna chyběl, přetransformovala jsem své dílo na někoho jiného (což, upřímně, nebylo vůbec těžké:)).

Model hlavy mojí další spolužačky.

Aby toho vytváření 3D objektů nebylo málo, tak jsme ve čtvrtek při hodině Textilie a Módy začali pracovat se šicími stroji. Šmankote! Pořád si pamatuju svůj dětský šicí stroj, s červenými obrázky, a jak jsem na něm ušila tašku, která se ale po týdnu rozpárala:D. 

Zezačátku jsem se stroji zápolila. Neustále se to všechno zamotávalo, pak tam jsou ty páčky a čudlíky jak v letadle a do toho si člověk musí dát pozor, aby si nepřišil prsty ke svému výtvoru. 

Navíc jsme museli vyzkoušet metodu, která se myslím jmenuje "cording", kousky vlny se přišívají na kus látky a vytváří to tak 3D efekt a konturu. Ta vlna děsně poskakuje a všechno se to klepe, ale když má člověk dost trpělivosti, tak se to dá. Nejvíce překvapili kluci od nás ze skupiny, kteří se do toho nesmírně zabrali (asi kvůli těm čudlíkům a páčkám a tak) a šití je bavilo. 

Když lektorka viděla, jak zápolím s normálním šicím strojem, navrhla mi zkusit vyšívací stroj. To je mnohem jednodušší, s látkou pohybujete sem a tam a vytváříte tak obrázky. Musíte být akorát hodně rychlí. Po chvilce trénování se mi povedlo vyvtořit kontury obličeje, na které jsem pyšná, páčto to po mě zkusili všichni ostatní, ale nikomu se to tak nepovedlo! (hahaha)

A teď už ta díla:

Hlava na vyšívacím stroji

Detail

Batika s detaily vytvořenými na vyšívacím stroji

Detail

Kromě toho všeho je tu ještě jedna veselá zpráva, a to v příštím příspěvku. Wohooooo!

Procházka aneb už zase skáču přes anglické kaluže

Dnes jsme s Thomasem šli na malou procházku, máme tu takové rumiště za domem, tak jsme to šli víc prozkoumat. Jako Brdy to teda není, to určitě ne! Musím se přiznat, lesy mi tu opravdu chybí, ve Walesu aspoň byly zelené louky bez domů a lidí, ale tady nenajdete tichý kout.

SkoroLes

Most přes železnici

Thomas na mostě přes železnici

Pohled z mostu přes železnici na železnici,  směr Liverpool

Rozběh...

...hoplá

SkoroLesII

Rybníček s kachničkama a labutěma

Pohled z kopečku na oblast kde bydlíme

Pravděpodobně umělě vytvořený kopeček

RybníčekII

Kopeček z druhého břehu

Další rybníček, hned před našim domem. Místní kočky sem chodí lovit kachničky.
Kdo najde kočku?

3D

Tenhle post je tu především pro několik "děl", co vznikla, více si o každodenním dění přečtete v následujícím příspěvku. 

Hlava mojí spolužačky.

Batika voskem na papír I

Batika voskem na papír II

Batika voskem na papír III

Batika voskem na kus látky

Kromě toho jsme ve čtvrtek byli v temné komoře a nastudovali si trochu fotografie a chemikálií. Nikdo mi neřekl, že ten fixátor bude smrdět jako zkažená vajíčka. Fuj.